Thanatologie

Lidská smrtelnost. Tabu dnešní doby?

     Smrt. Tohle slovo má v sobě mrazivou konečnost. Jeho znění jde ruku v ruce s jeho významem. Téma umírání, konečnosti je pro většinu lidí tabu, pravděpodobně způsobené hlavně strachem z neznámého, protože autentický zážitek smrti nám nikdo podat nemůže. Někoho právě tohle zvláštní „tajemno“, kterým je pojem smrt zahalen přitahuje a fascinuje. Už celé tisíciletí se tímto tématem zaobírali básníci, filozofové, lékaři a vědci. Otázkám mimotělových zkušeností a zážitkům blízkým smrti se ve svých knihách věnovalo mnoho autorů z nejznámějších Raymond A. Moody. Neodbytná myšlenka „Co bude potom?“ nad námi visí stále ve vzduchu. Každý člověk se vědomě, či podvědomě snaží najít svou správnou odpověď. Nachází jí v náboženství, ve filozofii, v ideách, které slouží jako určitá útěcha a dávají mu naději. Otázkou však zůstává: Není tahle naděje jenom nálepkou, kterou si dáváme přes oči, neschopní přijat konečnost naší existence? Irvin D. Yalom (2008), americký psychiatr a dynamicky orientovaný psychoterapeut uvádí jako jednu z možných cest vyrovnání se s vlastní smrtelností tvrzení řeckého filozofa Epikura ze Samu: „Kde jsem já, tam není smrt. Kde je smrt, tam nejsem já. Tak proč se obávat smrti, když ji nikdy nemůžeme vnímat?“. Tato jednoduchá argumentace však v sobě nemá pro každého dostatečnou útěchu. Představa nicoty je pro člověka náročná, vystrašující a zužující. Proto by se lidem, kteří věří v cokoliv nadpřirozené, neměli brát jejich ideály. Tato víra se u nich vždy nachází z určitého důvodu, stejně jako se u jiných lidí vyskytuje skeptický pohled. A nikdo není schopen dokázat, že právě jeho názor je stoprocentně správný. Důležitý je respekt k individuálním názorům a přesvědčením a pokud konkrétnímu jedinci pomáhají překonávat úzkost, která se často se smrtí váže, není důvod mu je vyvracet. Lidé, kteří se ocitnou v bezprostřední blízkosti smrti nepotřebují diskutovat. Potřebují blízkost, dotyk, porozumění. Potřebují zmírnit bolest. Potřebují ze sebe dostat ven strach, úzkost a všechny emoce, které je pohlcují. Potřebují naději, bezpečí, starostlivost a spoluúčast příbuzných nebo jiných blízkých lidí. Málokdo je však schopný unést zármutek a vidět navždy odcházet blízkého člověka ze svého života. Blízcí lidé skrývají své emoce a případné „zhroucení se“ před umírajícím považují za své selhání. Přitom právě vzájemně přežitý žal má mnohokrát ulevující účinek. Blízky kontakt s umírajícím je náročný nejen pro ztrátu kterou prožíváme, ale i pro uvědomění si vlastní smrtelnosti. Potkání se s touhle myšlenkou je mnohokrát stejně bolestivé jako samotná ztráta.

Je dnešní "vítězná medicína" skutečně vítězná? S dnešními pokroky v medicíně a s jejími prostředky dokážou lékaři o mnoho více než v minulosti. Lidský život stoupl na hodnotě a hlavní motivací je zachránit ho za každou cenu. Světoznámý kardiochirurg doktor Marius Barnard se vyjádřil: „ Víte, já jsem lékař, a prvořadá je zodpovědnost vůči pacientovi, který za mnou přijde. Udělám všechno a použiji jakoukoliv možnou léčbu pro starostlivost o jeho zdraví, pro jeho uzdravení, na prodloužení nebo zlepšení kvality jeho života. To je pro mně jako doktora hlavní pohnutka“(Zaujali sme fantáziu celého světa, Bedeker zdravia). Smrt je odsunutá do pozadí, prvořadé je zachránit život a to za každou cenu. Pro lékaře se život rovná výhra, smrt prohra. Jednostranná orientace na zápas a vítězný boj s onemocněním přináší však také početné doprovodní negativa. Tzv. „vítězná medicína“ způsobila jisté odosobnění lékařů od pacientů. Lékaři nadhodnocují svoje schopnosti a mnohokrát si svojí osobní prohru připustí příliš pozdě. Význam paliativní starostlivosti se jeví jako méně hodnotný. Dystanázie aneb zadržená smrt, je nepříjemným důsledkem uplatňování postupů vítězné medicíny v situacích, kdy stav umírajícího vyžaduje paliativní přístup. Je potřeba si uvědomit, že člověk není jenom schránkou na orgány, které se lékaři snaží udržet v optimálním stavu pro fungování organizmu, a když se jim to nedaří, nastupuje „rozčarování“ a bezmocnost. Člověk je složitá bytost plná emocí, vzpomínek, má svůj charakter, svou osobnost a právě v momentě blízkosti smrti potřebuje čas na bilancování, na rozloučení se s blízkými lidmi, čas na důstojný odchod z tohoto světa. Proto netřeba podceňovat význam paliativní starostlivosti. Problémem dnešní doby je, že člověk se straní smrti. Nechce si připustit, že je stejně, jako narození, neoddělitelnou součástí života. Náš momentální svět je rychlý a jestli se v něm člověk nechce ztratit musí být průbojný, úspěšný, krásný a zdravý. Choroba je pouze zdržení, lékaři nacházejí co nejúčinnější a nejrychlejší prostředky jak ji odstranit, protože na to přece není čas. Člověk objevuje skutečnou hodnotu života mnohokrát až „za pět minut dvanáct“. Zvláštním jevem je, že osoby, které se náhle dostanou do konfrontace s vlastní smrtelností nebo smrtelností obecně, stejně náhle objeví víru v Boha. Na jedné straně je pochopitelné, že potřebují naději, kterou jim víra poskytne, na druhé straně není tato náhlá zbožnost jen nepřipraveností dnešního člověka podívat se svojí smrtelnosti a konečnosti z očí do očí? Čím více se budeme zabývat současnou „dobou života“ a budeme přehlížet smrt, tím více nás vystraší, když přijde. A ona přijde. Překonávaní úzkosti ze smrti Člověk se nedokáže s umírajícím spojit, dokud není ochotný postavit se vlastní obdobě strachu a spojit se s druhým na stejné úrovni. Proto prvořadým úkolem odborníků, kteří jsou v každodenním kontaktu s umírajícími je uvědomit si a uchopit tento strach. Schopnost pracovat sám se sebou, se svými obavami, by měla být jednou z nevyhnutelných schopností terapeutů a nejen těch, kteří pracují v oboru paliativní starostlivosti. V každodenní praxi se často můžeme setkat s klienty, kteří trpí právě úzkostí ze smrti. Mnohokrát může být tato úzkost skrytá a nahrazena jiným zástupným problémem. V hlubší terapii se však dříve či později objeví. Jestliže terapeut nemá vyřešenou otázku vlastní smrtelnosti, je to pro něj nebezpečná půda, kde může lehce ublížit sobě i svému klientovi. Nejde o vyřešení otázky ve smyslu nalezení náboženské, či filozofické doktríny, které bude zbytek svého života slepě věřit. Samozřejmě, že inklinování k určité teorii je přirozené, terapeut by měl být připravený na přijímaní a respektovaní různých, odlišných názorů, pohledů a přesvědčení, které klient má. Pokusit se zodpovědět si sám v sobě otázky týkající se smrti a přežít si svou vlastní úzkost však není nic jednoduchého. Mnohokrát je toto téma ukryté příliš hluboko a je příliš bolestivé. Představa pominutelnosti, ztráty blízkých, domova, ztráty svého osobního světa, emocí, dotyků, krásy, dá se s tímto vyrovnat? Existuje vůbec nějaký recept jak se s tak hlubokou ztrátou smířit? Odpověď existuje, dokonce je jich víc. Náboženství, reinkarnace, posmrtný život. Dokonalá blažená představa sebe samého v rajské zahradě se svými blízkými. Co když je však člověk příliš skeptický a vnímá existenci jako proces, který je smrtí ukončený? Smrt těla znamená i smrt duše. Vše je pomíjivé. Představa, že každý okamžik nakonec skončí ve věčném zapomenutí, bere člověku jakoukoliv naději. Jaký má potom život smysl? Víra v to, že člověk může trvat dále, ne však ve vlastní jedinečnosti, ale prostřednictvím hodnot a skutků, které se jako vlna šíří stále dále budoucím generacím, může přinést významnou útěchu každému, koho trápí úzkost z vlastní smrtelnosti (Yalom, 2008). Kromě toho, připuštění si své konečnosti, může mít účinek „probuzení“. Člověk si uvědomí hodnotu vlastního života a začne víc využívat jeho možnosti. Základní otázkou v logoterapii, psychoterapeutickém směru založeném psychiatrem židovského původu Viktorem Emanuelem Franklem, není: „Co můžu ještě očekávat od života“, ale: „Co život čeká ode mne?“. Takto postavená otázka člověku najednou otevírá nové možnosti. To on sám si vytváří svůj život a on jediný ho může změnit. Smyslem života je dát svému životu smysl. Plnohodnotný život nám umožní nejsnadnější cestu k smíření se s vlastní smrtelností. Právě život Viktora Emanuela Frankla, který přežil koncentrační tábor a byl svědkem i účastníkem všech "zvěrstev" které přinesla druhá světová válka, je důkazem toho, že i to největší utrpení může v životě otevřít nové cesty. Člověk přímo vystavený věcem, kterých se nejvíc obává, častokrát zjistí, že právě jejich ignorace a vytěsňování, mu způsobovali největší strach. Měli bychom se právě v tomto momentě zastavit a uvědomit si, že smrt je věcí, které se netřeba vyhýbat, smrt je lidská. A to je důležitý fakt. Člověk a smrt nejsou nepřátelé, i když se to tak na první pohled může zdát. Je součástí našich životů, stejně jako narození, dospívání a stárnutí. Život je fascinující koloběh plný mezníků a odejít z něho, je pravděpodobně ten poslední. Pravděpodobně...

Literatura: Haškovcová H.(2000): Thanatologie. Nauka o umíraní a smrti, Praha, Galén. Yalom I.D.(2008): Pohled do slunce, Praha, Portál. Blackmorová S.(1993): Umíraní jako cesta k životu, Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno. www.bedekerzdravia.sk www.wikipedia.cz

Mgr. Eva Jurčáková