Fromm a láska

Erich Fromm  a jeho pojetí lásky

Je možné definovat lásku? 

O definici lásky se za posledních padesát let pokoušelo více psychologických i sociálně psychologických výzkumů. V této oblasti existují jasně stanovené „pravdy“. Člověk je tvor sociální. Má potřebu afiliace, navazování kontaktů s lidmi ve svém okolí, povrchních, přátelských, a samozřejmě partnerských. Kontakty s ostatními lidmi zmírňují pocit úzkosti, zklamání, či neštěstí, zvyšují prožitek radosti, a pomáhají jedinci lépe se orientovat ve svém životě, na základě srovnávaní s ostatními, a hledání té „správné“, či „konformní“ cesty (Festinger, 1954). Jedním z faktorů, které nejvíc ovlivňují navazovaní kontaktů je fyzická atraktivita. Osoby s vyšší mírou fyzické atraktivity mají více sebedůvěry, vyšší sociabilitu, na druhé straně atraktivní lidé často podhodnocují ocenění své osoby, protože automaticky předpokládají, že jsou přeceňovány kvůli svému vzhledu. Lidé se mnohokrát obávají kontaktu s vysoce atraktivními jedinci, protože se bojí odmítnutí. Když si vybírají partnery, volí osoby přibližně stejné fyzické atraktivity. Dalším důležitým faktorem utvoření vztahu jsou postojové a názorové shody v oblastech, kterým jedinec přikládá vysokou míru významnosti, či už jsou to postoje politické, morální či náboženské. Samotný pojem lásky se pokusil definovat R. J. Sternberg. Ve své teorii vymezuje tři základní dimenze lásky: intimitu, vášeň a závazek, které spojuje ve svém trojúhelníkovém modelu lásky a poukazuje hlavně na odlišný vývoj jednotlivých dimenzí  v čase. O různých podobách lásky, subdimenzích a subkategoriích by se mohli psát nekonečně dlouhé studie. Když si to zevšeobecníme, svého partnera jsme si vybrali na základě vzhledu, podobných názorů, na základě toho že nám poskytuje blízkost, podporu, stálost, a sexuální uspokojení. Většina dnešních sociálních psychologů by s tímhle tvrzením plně souhlasila. Dá se skutečně shrnout láska do této strojové věty? Téma, které se tisíciletí věnují básnící, díky kterému vznikli dodneška obdivované a uznávané umělecké díla, ve kterém se setkává člověk sám se sebou v těch nejextrémnějších stavech, kombinace utrpení, s vášní, radosti s pláčem, důvěra se zklamáním. Pojem lásky si zaslouží více zamyšlení, a méně definic. Právě o to se ve svém živote a díle pokusil jeden z nejvýznamnějších humanisticky zaměřených psychologů dvacátého století, Erich Fromm, který velice citlivě uchopil tohle téma a sám sebe se ptá: „Je láska umění?“

Teorie lidské existence

Aby jsme pochopili Frommovy názory na lásku, musíme nejdřív pochopit jeho celkovou teorii člověka. Člověk vystoupil z živočišní říše, převýšil přírodu. Tohle vystoupení přináší sebou vědomí vlastní existence, krátkosti vlastního života, toho, že se bez své vůle narodil a bez své vůle taky zemře, stejně jako jeho bližní. Uvědomění si těchto faktů přináší člověku nesnesitelný pocit osamělosti a odloučenosti. Odloučení lidstva od přírody, je podobné jako odloučení dítěte od matky. Dostali jsem se k známému fenoménu připodobňování fylogeneze a ontogeneze. Dítě spojené s matkou je s ní v symbiotické rovnováze, postupně se však začne vyvíjet jeho individualita a pocit osamělosti nezmizí jen na základě fyzické přítomnosti matky. Objevuje se potřeba překonat odloučenost jiným způsobem. A tak lidstvo i každý jedinec hledají po staletí odpověď na to, jak překročit hranice samých sebe a najít sjednocení. Podle Fromma existují tři základní způsoby jak lidé čelí své osamělosti. Jedním z nich jsou orgiastické stavy. V minulosti měli podobu rituálů primitivních kmenů, kdy členové zažívali stavy transu, které se dají srovnávat se sexuálním orgasmem. V dnešní společnosti, kde se takovéhle praktiky nepoužívají, jsou formami řešení alkoholizmus nebo drogová závislost. Lidé, kteří tímto způsobem překonávají pocit odloučenosti se po vrcholovém zážitku cítí ještě více osaměle a utíkají  k alkoholu a drogám o to častěji. Sexuální orgasmus může chvilkově poskytnout pocit splynutí s druhým člověkem, pohlavní akt bez lásky však nikdy nepřeklene propast mezi dvěma jedinci. Jiným řešením, které, jak dokazuje historie, lidé využívají, je splynutí se skupinou, převzetí jejich praktik, přesvědčení a zvyklostí. Když myslím jako ostatní, dělám to co ostatní, oblíkám se jako ostatní, mám pocity jako ostatní, jsem zachráněn před přežíváním odloučenosti. Rovností se dnes však nemyslí rovnost lidí jako bytostí a zároveň respektování jedinečnosti každého člověka. Dnešní společnost z nás dělá automaty, které ztrácí vlastní individualitu.

„Člověk pracuje osm hodin denně, je členem armády dělníků, nebo byrokratické armády úředníků a manažerů. Všichni vykonávají úkoly dané organizační strukturou. Zábava podléhá stejné rutině. Knihy vybírají knižní kluby, představení vybírají majitelé kin a divadel, reklamy ti, kteří je platí. I všechno ostatní je uniformní: nedělní výlet autem, sledování televize, kartová hra, společenské posezení. Od narození do smrti, od pondělí do pondělí, od rána do večera, všechny činnosti jsou rutinní a dopředu připravené (Fromm, 2006)“. Tahle chladná rutina nepřináší člověku úlevu od jeho osamělosti, a proto není divu, že se v dnešní společnosti častěji vyskytují sebevraždy, sexuální promiskuita, drogové závislosti, které nám demonstrují selhávání davové konformity jako prostředku zbavení se odloučenosti. Posledním způsobem, kde člověk nachází východisko, je v tvůrčí činnosti. Jedinec se spojuje s materiálem, který reprezentuje svět mimo něho. Při jakékoliv tvořivé práci člověk a jeho předmět tvoří jednotu, jedinec splývá se světem v procesu tvorby. Problémem je, že toto spojení není interpersonální, nenahradí nám lidskou blízkost. Všechny odpovědi na problém lidské existence, jsou jen částečným, přechodným pseudořešením. Jedinou skutečnou odpovědí, kterou lidé hledají a která dokáže člověka vytrhnout z jeho odloučenosti, je spojení s jinou bytostí, spojení které si troufám nazvat láskou. 

Je láska umění?

Pokud si odpovíme na tuhle otázku kladně, přivádí nás to k mnoha chybným představám, které lidé o lásce mají. Většina lidí se přiklání k tomu, že láska je příjemný pocit, který zažijeme, pokud máme štěstí. Spojují si ji s šimráním v břiše, husí kůží, roztřeseným hlasem, podlamováním nohou. Tady přicházíme k velkému omylu. Dnešní člověk, ovlivněný médii, vnímá jenom počáteční fázi lásky, která je nejčastěji zobrazovaná filmovými producenty. Velké vzplanutí, vášeň, sliby až za „hrob“. Tahle tak trochu fikce se však velice vzdaluje reálnému životu. Je pochopitelné, že lidé rádi utíkají do svých snových představ. Pokud to však dělají příliš často, zapomínají na to, že v  existují reální hodnoty a prožitky, které odsouvají do pozadí. Fáze „zamilování se“ existuje i v reálném životě. Nečekaná intimita, kterou dva jedinci mezi sebou pocítí, podporovaná sexuální přitažlivostí, je pro člověka jedním z emocionálně nejintenzivnějších zážitků. Tenhle emoční výbuch však nemá dlouhé trvání a může se lehce změnit v zklamání ideálů o partnerovi a nudu. Síla poblouznění nesvědčí o síle lásky, ale o stupni předešlé osamělosti.

Člověk řeší hlavně otázku „jak být milován?“ a ne „jak milovat?“. Snaží se stát co nejvhodnějším objektem lásky pro druhého, a to různými cestami. Ženy se soustředí hlavně na svůj vzhled, oblékaní, postavu, muži se snaží být úspěšní, oblíbení a tím pádem žádaní. Stáváme se vzájemně pro sebe výměnným zbožím, „baličkami“ ideální kombinace vlastností a předpokládáme, že při naleznutí toho správného objektu láska přijde a vytrvá sama od sebe. To je podle Fromma zásadní omyl. „Prvním krokem je uvědomit si, že láska je umění, stejně, jako je uměním i život. Jestli se chceme naučit milovat, musíme postupovat tak, jako když se učíme cokoliv jiné (Fromm. 2006).“ Samozřejmě, že nikdo nám nedokáže sepsat přesný návod jakým způsobem milovat. Láska se nedá shrnout do jasných bodů, je individuální a autentickou zkušeností každého jedince. Je však možné popsat základní předpoklady, kroky které nám toto a nejen toto umění pomůžou lépe zvládnout. Jsou to: disciplína, koncentrace, trpělivost a maximální zájem. Na první pohled se může zdát, že tyto podmínky nesouvisí přímo s láskou, ale pokud lásku považujeme za druh umění, musíme začínat od věcí, které se jí možná zdánlivě nedotýkají, no nepřímá souvislost tady existuje. Stejně jako tesař začíná od hoblování dřeva, klavírista cvičením stupnice, vrcholový sportovec dechovými cvičením. Když chceme být mistři v daném umění, znamená to že mu zasvětíme celý život. A teď si představme dnešního člověka. Po osmi hodinové rutině v práci se raději oddává požitkářským činnostem. To že je nucený tak velikou část dne dodržovat předepsaný režim způsobuje, že se pak zříká sebekontroly. Jeho pozornost je přehlcená „rychlou dobou“, zavalený informacemi ztrácí schopnost koncentrace,trpělivosti a zájmu. Člověk má pocit, že všechno musí dohnat, stihnout, a když získá čas, zabíjí ho. Najít sám sebe a být schopen trávit čas sám se sebou je paradoxně jedním ze základních předpokladů umění milovat. Když dokážeme naslouchat svému nitru, o to lépe pak dokážeme naslouchat druhému. 

Erich Fromm chtěl svými úvahami poukázat hlavně na to, že láska nemusí být čisté individuální záležitostí, a její absenci v dnešní době může způsobovat nastavení lidí a hlavně nastavení společenských podmínek. Zanedbáváme svoje nitro a tím pádem nedokážeme proniknout ani do nitra toho nejbližšího člověka. Zkusme alespoň jeden večer vypnout televizi a vypnout roztěkanou mysl. Pohledět druhému do očí a nechat se na okamžik pohltit jeho přítomností. Je to jen začátek cesty, ale právě tato cesta nám naplní životy smyslem a pomůže se začít orientovat v pokřivených prioritách dnešní „džungle“. Zkusme to, zkusme se sami i jeden druhého začít učit umění milovat.

Literatura:

Výrost, J.; Slaměník, I.(1997): Sociální psychologie, Praha, ISV.

Fromm, E. (2006): Umenie milovať, Bratislava, Ikar.

www.wikipedia.cz